Jsem Roman Schulz

Bohatství vzniká tam, kde lidé podnikají, pracují, riskují vlastní peníze a nesou důsledky svých rozhodnutí. Úkolem státu není určovat, kde má ekonomika růst, ale odklidit překážky, které v tom brání – daňovou zátěž, přebujelou byrokracii a regulace psané tak, aby jim rozuměl jen úředník, který je napsal. Každá koruna, kterou stát nevybere navíc, zůstane tam, kde přinese větší užitek než v rozpočtové kapitole.

Svoboda ale je i právo rozhodovat o vlastním životě – kde bydlím, co studuji, jak vychovávám děti, komu svěřím své úspory. Stojím si za tím, že prvním nositelem odpovědnosti je člověk, ne úřad, a že sociální síť má chytat ty, kteří skutečně spadli, ne nahrazovat vlastní úsilí. Úspěšné Česko je země, kde má smysl zůstat. Kde mladý člověk dosáhne na vlastní bydlení a kde daňový systém nefunguje jako trest za pracovitost.

Politika je služba, ne obchodní model. Rozdíl mezi těmito přístupy nepoznáte podle projevů, ale podle veřejných zakázek, výběrových řízení a personálních rozhodnutí ve státních firmách. Papalášství nejsou jen služební vozy. Je to přesvědčení, že zákon o střetu zájmů se dá upravit podle aktuálních potřeb jednoho člověka, že nezávislost státního zastupitelství je otravná komplikace a že kontrolní instituce jsou překážka, ne pojistka. Tady platí základní princip, který zní nudně, ale drží stát pohromadě: kdo rozhoduje o veřejných penězích, nesmí být zároveň jejich příjemcem.

Slušnost není slabost znamená, že se s protivníkem střetneme argumentem, ne dehonestací, a že přiznáme chybu dřív, než ji odhalí novináři. Znamená také stejná pravidla pro toho, kdo je zrovna u moci, i pro toho, kdo není. Zkušenost posledních měsíců ukazuje, že opak není síla, ale jen hlasitost.

Státní dluh není abstraktní číslo v tabulce. Je to odložená daň, kterou zaplatí lidé, kteří dnes chodí do školy a nemají volební právo. Na obsluhu dluhu jde letos zhruba 110 miliard korun. Peníze, za které se nepostaví jediná škola, nezaplatí jediný učitel a nevyléčí jediný pacient. Rozvolňování rozpočtových pravidel v době, kdy ekonomika neprochází krizí, není odvaha, ale hloupost.

Zodpovědný rozpočet znamená rozlišovat mezi výdajem, který se vrátí, a výdajem, který se jen utratí. Investice do infrastruktury, energetiky, obrany a vzdělání mají jinou povahu, než plošné dávky rozdávané bez ohledu na příjem. Generační spravedlnost je závazek nepřenášet na mladé břemena, o kterých nesmějí rozhodovat.

Vzdělání je nejlepší sociální politika, jakou stát má k dispozici, a zároveň ta, na kterou se nejčastěji zapomíná. Proto chci školy s vlastní odpovědností a menším počtem formulářů, kvalitní a slušně placené učitele a systém, který nesrovnává výsledky dolů. Nejde o to, kolik hodin dítě prosedí ve třídě, ale zda odchází s dovednostmi, které skutečně uplatní: gramotností finanční, digitální i občanskou.

Zdravotnictví patří k tomu nejlepšímu, co v Česku máme, a právě proto ho nelze udržet setrvačností. Stárnoucí populace, nákladné inovace a nedostatek personálu znamenají, že bez důrazu na prevenci, digitalizaci a průhledné financování bude systém splácet své náklady zhoršenou dostupností péče. Pacient má mít informaci o tom, kde a jak kvalitně se léčí, a možnost volby. Ne přidělené místo ve frontě. V rozpočtu se zdraví a vzdělání vedou jako výdaj; ve skutečnosti jde o jedinou investici, kterou nelze dohnat dodatečně.

Nezávislá veřejnoprávní média nejsou luxus demokracie, ale její pojistka. Proto je také první institucí, po čem sahá každý, kdo chce mít pod kontrolou obraz reality. V srpnu 1968 to byly tanky u budovy rozhlasu, dnes stačí kontrola rady a financování. Metoda se změnila, cíl zůstal stejný. Česká televize a Český rozhlas nesmějí být závislé na tom, jak je zrovna vláda spokojená s večerními zprávami.

Nezávislost přitom neznamená nedotknutelnost. Veřejnoprávní média mají skládat účty z hospodaření, vysvětlovat svá redakční rozhodnutí a snést tvrdou kritiku. Jen ne od vlády. Rozdíl mezi kritikou a ovládnutím je jednoduchý: kritika chce lepší vysílání, ovládnutí chce jiné vysílání.